dewberry vs loseři

Uvědomila jsem si to, když jsem se za posledních šest týdnů několikrát přihlásila na Google Docs, abych dopsala blogopříspěvek. V únoru jsem tam měla rozepsáno cosi o tom, že jsem ztratila hlas, toulal se v Alpách.

Jo, to se fakt stalo. Nevyspalá po noční jsem vyrazila s Ev na brusle a pak do vymrzlý hospody. Při přesunu  do jiný hospody jsem pak vymrzla ještě víc a o dva dny později byla rýmička na světě. S rýmičkou odjezd do Alp a tam jsem ztratila ten hlas.

Pak už to nebylo aktuální, hlas se z Alp vrátil, aniž by utrpěl zlomeniny, a já jsem chtěla napsat pozitivní zhodnocení uplynulé zimy. Jak jsem ráda, že jsem si koupila ty lyže, protože jsem je vyvezla na hory rovnou třikrát, jak jsem si tedy taky zabruslila a dokonce i zabobovala. Jak jsem byla spokojená v lednu, který byl téměř jarní, a neskuhrala jsem ani v mrazech, ale od konce února už mě popadal jarní neklid.

K tomu jsem chtěla přidat pár veselých historek – třeba jak jsem budila spícího autobusáka a ostatní cestující mi děkovali a chválili mě za mou odvahu (?!). Nebo jak Ev laškovala s průvodčím ve vlaku na východ, až nám otevřel víno vývrtkou odcizenou z jídelního vozu. Nebo jak jsem na Mísečkách zapíjela své traumátko z Alp a vyvinula se z toho parádní kocovinová úzkost.

A vtipnou historku, jak jsem na noční jela Kiliho rakvičkou na kolečkách a na semaforu na křižovatce na Barrandově jsem dohnala kolonu audin, které eskortovaly na novu Kikinu aka našeho prezidenta. Posledních pár set metrů jsem tedy uzavírala konvoj.

Taky jsem samozřejmě chtěla psát, jak se neúprosně přiřítilo jaro, ve Hvězdě vylezly sněženky a medvědí česnek, slunce mi při běhání opaluje paže a mně se zase mění chutě.

A jak jsem poprvé v životě nějak nezvládla změnu času, když jsem si myslela, že mám pořád dost času, ale najednou jsem měla být už čtvrt hodiny v kině – a kino daleko.

Mohla jsem psát o banálních radostech, jak jsem nadšená z rooibosu Sonne Afrikas z drogérie Rossmann a jak jsem ve vietnamském obchodě našla krásný pruhovaný tričko s kapucou a klokankou, ale pak jsem se plácla přes kapsu a koupila si šaty Smash.

Mohla jsem napsat o jedné slečně, která se mnou chodí na jógu, a nejspíš randí s tím týpkem z reklamy na Equa Bank. Na podzim mi říkala, že nikoho nemá, pak nějak začátkem roku mi s rozzářenýma očima povídala, jak potkala někoho úžasnýho, kdo úplně změnil její svět – prý jí ukázal, jak může změnou banky ušetřit měsíčně až pětikilo na poplatcích. A teď naposledy mi svěřila, že v brzké době by ráda počala dítě.

Mohla bych psát o knížkách a filmech a hrách, o tom, že rozhodně nedoporučuju Krále Leara v Národním, ale Neuchopitelné lásky v Řeznické byly fajn.

Témata pořád mám, ale nějak mi chybí čas a chuť a spontánnost. Nechci několikrát do měsíce otvírat předchozí dokument, nastavovat, pak ho stejně smazat, přepsat, zavřít a jít dál s pocitem restu v hlavě.

Čím dýl tady píšu, tím míň se mi daří ventilovat emoce. Nadšení je tady vždycky trochu vybledlý a smutek a vztek mi tu nešel nikdy. Nepotřebuju, aby mě někdo litoval, když jsem smutná nebo se mi nedaří, ani aby mi někdo shovívavě říkal „Tvoje problémy bych chtěl mít,“ budu-li psát o křivdách všedního dne.

Taky už mám nějak menší chuť se předvádět, než když jsem byla malá. Cítím to i na tom, že pokaždé, když mě zase popadne chuť ostříhat si vlasy, tak chvíli váhám. Bojím se, že to bude přitahovat pozornost a lidi to budou komentovat. Nakonec zvítězí touha po kratičkých vlasech a ty komentáře vždycky nějak překonám, ale už mě to nebaví.

Své komentující na blogu mám ráda, většinou jsou ke mně milí a vstřícní, někdy přijdou s dobrou radou nebo tipem, je to fajn. Ale mně dá prostě nějak moc práce sesmolit něco, co by bylo aktuální a čtivý a z čeho bych měla sama dobrý pocit.

Takže zavíráme, končíme. Nerada lidi, věci a činnosti opouštím, takže si myslím, že časem zase dostanu chuť psát veřejně. Pak sem hodím link. The show will have to go on.