dewberry vs loseři

Taky to máte tak, že čím víc máte úkolů, tím snadněji je zvládáte? Já pořád skuhrám nad resty, jenže pravda je taková, že v současnosti mám povinností mnohem méně než třeba před pěti nebo čtyřmi lety, kdy jsem ale díky tomu strašnýmu množství byla nastartovaná jak motorová myš a jela jsem a jela.

Několikrát denně měním a upravuju plány. Tak třeba dneska jsem šla před osmou ráno k zubařce. Bylo to domluvené narychlo a původně jsem myslela, že budu ráno vyspávat a den předtím (to jako včera) do noci psát průvodní slovo k jedné prezentaci a jeden článek. Jenže ta návštěva zubařská mi překazila původní plány. Ale nevadí, aspoň začnu den hezky svižně, stihnu dopoledne zajet do školy nechat si zapsat zápočet a zkoušku a usadím se tam ve studovně a budu se pilně připravovat na test ze Stran a stranických systémů. Nějaké knihy si odtamtud odnesu a budu z nich pak studovat zítra dopoledne u Kiliho, než se vypravím opět doučovat dceru mé studentky (a nechat si ukazovat fotky koček v mobilu).

Na dnešek se mi špatně spalo (stejně jako se mi špatně spalo na neděli – a bojovala jsem se spánkem na představení Hamleta – a na pondělí) a tak jsem si říkala, že bych se měla trochu občerstvit spánkem, aby mi hlava to učení brala. Takže dopolední spánek 10 – 12 s tím, že odpoledne přece jen vyrazím do té školní studovny. Potom další změna plánu – nasosám základní informace z knih, co mám doma, abych pak měla dál na čem stavět (Duvergera v originále stejně číst nebudu, ač Sartoriho bych mohla) a ke Kilimu si místo knih vezmu notebook a pučtočí testy; napíšu to průvodní slovo k prezentaci a opravím testy. Po hodině s pučtočí juniorkou zavezu Kilimu vrátit klíče a pak pojedu pro ty knihy... Toť definitivní plán, ale ještě je otázka, jak to nakonec všechno bude.

A celkově jsem zjistila, že největší problém mám s takovými malými dílčími úkoly. Jako odnést knížky do knihovny, nechat si na studijním zařídit uznání předmětů, vypravit se na konzultace a nechat si něco zapsat, vyměnit nenošené punčocháče, které jsem si – já, nepozorné mešuge – koupila v absurdně malé velikosti (legrace je v tom, že punčocháče jsem ten den kupovala dvoje, jedny ve správné velikosti, ale u těch druhých jsem neomylně sáhla po esku) nebo si sehnat alergologa dřív, než ty pyly začnou zase lítat.

A z mého učení taky dneska nějak nic moc není. Sice už jsem popsala 6 stran A5 (to je taková moje úchylka, nejefektivněji se učím, když mi to projde rukou a mám doma hordy sešitů, které jsou popsány přípravou na zkoušku; ten současný už posloužil při přípravě na zkoušku z dějin USA ve druháku a poslední napsané heslo bylo: T. Roosevelt – politika silného klacku), ale na tři hodiny studia je to jaksi málo. Já totiž nějak moc nestuduju. Prohlížím si Garfielda a čtu blogy. Mor.

Ještě chci napsat o tom, jak je frustrující nakupování hadrů, když je všechno fialové a šedivé, a jak ani novou bekovku nemůžu sehnat. To jsem zapomněla zmínit v tom předcházejícím příspěvku – sice zmrzlá rudá hlava, ale už jsem jaksi nedodala, že má úžasná černá bekovka s bílým proužkem, ve které vypadám jak žižkovský pepík (nebo filmová hvězda, račte si vybrat), skončila zapomenutá v taxíku v noci na pátek (a to jsem ani nebyla opilá, jen v tom tágu byla tma a ta čepice je černá).

Ale o tom nakupování zase až příště.